Letos v lednu jsme poprvé navštívili asijský kontinent. Jako destinaci pro naši dovolenou jsme si nakonec vybrali Vietnam – a ano, přiznáváme se bez mučení – rozhodujícím lákadlem pro nás byla vietnamská kuchyně, kterou si tam navíc můžete dopřávat doslova za babku.
Původně jsme neplánovali na blog dávat naše příspěvky z cest, ale protože jsme ohledně naší vietnamské cesty dostali mnoho dotazů, rozhodli jsme se je touto cestou zodpovědět. Ať vás tedy zajímá, co jsme tam celé ty 3 týdny dělali, nebo se chystáte do Vietnamu sami a hledáte inspiraci pro vaši cestu, jste každopádně na správném místě!
V prvním článku vám budeme vyprávět o tom, kudy naše cesta vedla a kolik jsme toho za 3 týdny stihli procestovat. Dovolenou ve Vietnamu jsme pojali hodně cestovatelsky s cílem toho co nejvíce vidět. Průměrně jsme na každé zastávce naší cesty strávili 1-3 dny a pak jsme ihned frčeli dál. Přesouvání z místa na místo jsme hodně urychlili také cestováním přes noc. Ve Vietnamu není problém se přemístit lůžkovým autobusem či vlakem, ve kterém se přes noc (relativně) pohodlně vyspíte a ráno se již probouzíte na jiném místě a rovnou můžete vyrazit na další výlet.
Naše cesta začala 13. ledna v Saigonu (oficiálně Ho Chi Minhově městě), kde nás po opuštění klimatizovaných prostor letiště ihned udeřila do nosu vysoká vlhkost a dusno. Stačilo však jen pár hodin a zvykli jsme si.
Hned druhý den po příletu jsme se opět vypravili na saigonské letiště a tentokrát naše cesta směřovala směrem na západ pod Kambodžu, kde se nachází Vietnamu patřící ostrov Phu Quoc. Zde jsme strávili 3 prosluněné dny, díky kterým jsme načerpali sílu a energii na další cestování.
Pak nás čekala další, ale na nějakou dobu poslední cesta letadlem – tentokrát až na sever Vietnamu do hlavního města Hanoje. Hanoj nás přivítala deštivým a chladným počasím – v porovnání s jižním Vietnamem zde bylo asi o 15 stupňů méně. Na prohlédnutí Hanoje jsme si vyhradili jeden a půl dne, což vzhledem ke znečištěnému vzduchu v tomto jinak kouzelném městě bylo až až a my se opravdu těšili, až budeme někde v přírodě.
Následující den jsme se přes noc přemístili lůžkovým autobusem na sever k hranicím s Čínou do městečka Sa Pa (nezaměňovat s pražskou tržnicí) – krajina rýžových políček, velehor a baštou asijské menšiny H´mongů. Zde jsme po příjezdu nafasovali motorky a následující 2 dny strávili průzkumem zamlžené krajiny oseté malými vesničkami, kde nebyla ani stopa po moderní infrastruktuře, ale ani po jiných turistech.
Nastal čas se přesunout opět k oceánu – nemohli jsme si nechat ujít slavnou zátoku klesajícího draka (Ha Long bay). Podle legendy sem z nebes sestoupil lidem na pomoc drak, který svým ocasem zemi rozsekal na malé kousky, ze kterých pak vznikly ony trčící ostrůvky a skaliska z moře. Bylo to asi nejvíce turistické místo, které jsme navštívili, ale určitě stálo za to. Tisíce skalních výběžků a ostrůvků čnících z oceánu byla naprosto úchvatná scenerie.
Pro další přesuny jsme konečně zvolili lůžkový vlak. Přesunuli jsme se z Ha Longu do Ninh Binhu (slovo “zapadákov” v průvodci nás odradilo od jeho bližšího průzkumu), odkud jsme jeli po páteřní vietnamské železnici až do středního Vietnamu – bývalého císařského hlavního města Hue. Již předchozího dne jsme nahrubo naplánovali itinerář do konce našeho pobytu, abychom stihli vše důležité. Z tohoto plánování nám vyšlo, že na Hue máme jen 4 hodiny a pak musíme po železnici pokračovat dál. Za tuto křivdu nás Hue po vystoupení z vlaku přivítalo vytrvalým deštěm, který ovšem při prohlídce částečně válkou zničeného císařského paláce podtrhoval mystickou atmosféru tohoto místa. Ještě jsme stihli výbornou vientnamskou kávu za 9 kaček a byl čas pokračovat dál podle plánu.
Cesta z Hue do Da Nangu trvala už jen 3 hodiny, během kterých jsme okusili cestování nejlevnější třídou – kromě dřevěných lavic a zamřížovaných oken to však nebylo nic až tak speciálního. Da Nang je třetí největší a zároveň nejpokrovější město ve Vietnamu. Z něj jsme během následujících dvou dní podnikli několik výletů po okolí – jeden den jsme navštívili město plné lampionů a lucerniček Hoi An a také mramorové hory, druhý den jsme vyrazili do pozůstatků chrámového komplexu My Son – říká se mu malý Angkor Vat a je třeba říci, že zde válka odvedla opravdu velmi kvalitní práci.
Naše cesta dále směřovala na jih tentokrát do městečka Nha Thrang. A protože se blížil konec lunárního kalendáře, který pro letošní rok připadl na 27. ledna, rozhodli jsme se prožít oslavy nového roku právě zde. V Nha Thrangu nás čekalo nádherné letní počasí, a tak jsme si po dlouhé době opět půjčili motorky a vydali se na průzkum okolí. Večer jsme brouzdali ulicemi a shlédli spousty nejrůznějších představení, jen bylo zajímavé, že směrem ke dvanácté ruch v ulicích klesal a po půlnoci již nebyl v ulicích téměř nikdo – tedy kromě ruských turistů a několika opilců.
Z Nha Thrangu naše cesta opět vedla přes Saigon, čehož jsme se rozhodli využít a navštívit systém tunelů Cu Chi, které se nachází hodinku jízdy právě od Saigonu. Tento 250 km dlouhý tunelový komplex během vietnamské války využíval Vietkong v boji proti USA. Za pozornost stojí, že tunely byly hloubeny ve 3 úrovních, přičemž nejnižší úroveň byla 10 metrů pod povrchem.
Poslední zastávka naší cesty byla delta Mekongu, kde jsme se na dva dny ubytovali v městečku Can Tho. Měli jsme v plánu navštívit vyhlášené plovoucí trhy, které jsme bohužel vzhledem k oslavám konce roku vlastně nezažili – po řece korzovalo pouze několik motorových lodiček ve snaze prodat nějaké občerstvení turistům.
Vietnam je země rýžových políček, nádherných vysokých hor, slunných pláží s teploučkou vodou, obrovského množství troubících motorek, pozitivních a usměvavých lidí, skvělého jídla podávaného na dětských židličkách, ale i neexistence odpadkových košů. Nikdy předtím jsme nenavštívili tak rozmanitou zemi, která by nám toho měla tolik co nabídnout.
Pokud se vám líbí naše fotografie, nezapomeňte nahlédnout i do našich ostatních galerií.
